Příspěvky

Úvodem

Dobrý den a uvolněte se prosím. Nacházíte se na blogu bytosti z vesmíru. To není myšleno vtipem. Desítku dlouhých let jsem věřila, že jsem ve skutečnosti vesmírná éterická hmota uvězněná v lidský podobě na planetě Zemi. V mým vlastním těle se mi moc neumělo chodit a mezi lidmi se mi zas neumělo fungovat. Čekala jsem, že si pro mě přiletí mateřská loď, která mě tu vysadila a odveze mě zpátky mezi svý. Mezitím jsem se učila napodobovat návyky lidskýho kmene a maskovat svou odlišnost. Že se vymykám, zpravidla nepoznáte. Má jinakost je neviditelná. Proto jsem se rozhodla, že vám dám nahlédnout do svýho mozku, kde se to všechno odehrává. A s čím vším zápasím před vašimi zraky, aniž by vám to bylo na očích. Najdete tu moje filosofický úvahy o smyslu bytí, údělu člověka, lidství, duši a dále. Počtete si, jak přemýšlím nebo prožívám každodennosti života, vysvětleno v příčinách, zkušenostech, příbězích a důsledcích. Nahlédnete do mých dnových zážitků v deníkových zápiscích. V případě, že mě zn…

Jenom nikdy nevím, co říct

Obrázek
Moje děvče mi dlouze píše, jak ji potrvá změnit nějaký návyk, že potřebuje čas, aby nový vzorce nahradila za starý. Odpovídám jí, že osvojení novýho návyku trvá mozku alespoň půl roku, než se zautomatizuje, ne-li víc. (Za čelem se mi vyjevilo faktum z knihy, ale toto pravidlo se různí od člověka.) Když na to zareaguje, pochopím, jak hloupě jsem opět vyjádřila, že tomu rozumím.

Moje děvče brečelo chvíli předtím, než za mnou přišlo. Ještě si otírá oči, posmrkává a její výraz v obličeji je... To nedokážu s jistotou určit, vypadá normálně. Propadám nervozitě a úzkosti, cítím, že něco cítí, ale nevyznám se v tom. Valí se to na mě jako rozvodněná řeka. Rozebírám si situaci před jejím příchodem, domyslím si, jak by se mohla cítit a ptám se jí. Brečela. Sedá si ke mně a já nevím, co mám dělat, co říct. Naslouchám tomu, co povídá a usilovně vymýšlím slova. V obrazech mi vyskakují řádky z knih, chytrý psychologický poučky. Snažím se mírnit a proplést mezi svý znalosti osobní zkušenost. Moc to …

Deník vesmířana VI.

I. Když jsem třetího června tohoto roku napsala dívce, který bych za žádných okolností v minulosti nenapsala, protože jsem tehdy, co-si-budem, nebyla slovy obeznámena s tím, kdo jsem a co je pro mě skutečně dobrý, netušila jsem, k jakým budoucím událostem se upisuju. Kdybych věřila v osud, musel by tomu tak chtít, protože táž dívka z vrhaných mých stínů minulosti správně odtušila, že by mě tehdy bývala nezajímala, a tak mě pro jistotu jen minula bez zanechání písemných stop. Neostýchala se mě však začít sledovat prostřednictvím těchto mých článku. A protože z ní vyzařovalo všeobjímající dobro, třebaže byla vzdálená mým předešlým představám o ženách, hlavou jsem se jala jí napsat. Ono to bylo vlastně teda spíš rukama, ale hlava byla původcem onoho racionálního pokynu, jež se posléze ukázal být i součástí dobře nasměrovanýho srdečního vhledu. Tedy tu sedím, já, s o kolečkem míň i s o kolečkem víc, ne-vepřový aspik, autík,autíčko, jež bylo dle mýtů neschopno navázat blízkost slovem a ods…

Deník vesmířana V.

I. Kvalitní a šťastný život se prožívá v maličkostech. Jsem často z něčeho nešťastná, z dlážděných zahrad posetých nedopalky, ze zdí prosáknutých páchnoucí mužskou močí, z podpisů hloupých na omítkách, sklech, tramvajích, chodnících, stromech a skalách, ze zadupaných trávových cest hned vedle těch uměle stvořených, z pyramid odpadků, z rozšlapaných ulit s mrtvými nájemci, z kuřáckých smogů na autobusových zastávkách, z výkladních světel a tak podobně. Proto jsou pro mě všechny ty hřejivý okamžiky plný malých hubených cupitajících noh ježků, koček, co se toulají po hvězdách, prázdných lavic k spočinutí, vylidněných nočních katedrál, který jako by mi na mžik patřily, království plžů lezoucích po rukách, ruských kol, co tě vyzvednou až do nebe, závratí z houpaček, mazlavýho bahna na rukách, šepotů listoví nad hlavou, vrásek na cizích prstech a smíchu, co objímá, důležitý. A když je všechna ta krásná neuchopitelnost, za kterou život stojí žít, sdílená s někým, kdo vám aspoň trochu rozumí,…

Lež nemá krátký nohy

Obrázek
Co je to pravda? Je pravd tolik, kolik je žijících myslí schopných o pravdě uvažovat, nebo je pravda jen jedna? Smrt. Ať už proti ní bojujeme jakkoliv, v současný době je absolutní. Umírání čeká na každýho, od jepice po papeže. I když se v budoucnu možná posuneme od významovýho chápání smrti přenášením vědomí z těla do těla, nikdy ji zcela neunikneme. Organický tělo bude podléhat opotřebení vždy, stejně tak i stroje. Filosofování o skonu si ponechám na jiný článek, nebo vám z mých úvah pravý smysl textu odteče z hlavy ušními kanálky. Pravda je relativní. Každý ráno vycházející Slunce je absolutní pravdou jen do chvíle, než se žhnoucí hvězda promění v trpaslíka. Pro prchavý život člověka je ale bezvýhradná pravda důležitá. Je důležitý spoléhat na příchod jara, pokud chcete sít. Je důležitý znát následky pádu z výšky předtím než skočíte. Můžete se vzpírat těmto pravdám, jejich účinkům se s velmi vysokou pravděpodobností ale nevyhnete. Třebaže je pravda vztažná k určitýmu pohledu, je pov…

Černá a bílá

Obrázek
Upadnout do deprese ze světa, který mě obklopuje, by bylo vesmírně lehký. Právě proto mám někde v hlavě uloženou tužbu vystavit si kousek ráje v nějakým osamoceným domě s bramborově okopanou zahradou a humornými kozami, slepicemi a koněm. Před sklíčeností mě ale chrání i nedotčený vnitřní dítě, obrovská víra v dobro v člověku, naděje na lepší zítřek a nekonečně naivní ideály. Bez všech těchto aspektů bych do temnýho stavu mysli vkročila snadno, neboť za lebeční kostí ukrývám černobílý vidění světa.


Jenže to, k neradosti psychologů, není správný termín. Chápu, že se nás vesmířany snaží srozumitelně opsat, těmito termíny, záchytnými kotvami, se snaží pochopit, co se nám asi děje v hlavě. Navíc jim to usnadňuje diagnózu. Viděla jsem černobílý vidění v hraniční poruše osobnosti, kdy jsou předměty, osoby, situace okolo takto postiženého pacienta buď nanejvýš dobrý, až božsky dokonalý nebo nanejvýš špatný, zatracený k nenávisti a hraničář má velký obtíže s usměrněním svýho zkreslenýho pozná…

Líbit se - část pátá poslední

Obrázek
Brzy nás bude osm miliard lidí, představme si, že bychom spravedlivě ošatili osm miliard lidí. To se nedá představit, protože takovou hromadu lidí nikdo z nás neviděl. Představme si přesto, že bychom kvůli módě měli šatit každý půl rok osm miliard lidí. Kdybychom dokázali ušít tři trika za hodinu a měli čtyřiceti hodinovou pracovní dobu týdně, tak bychom na ušití takovýho počtu trik za půl roku potřebovali dva a půl milionu lidí. A to pouze trika jednoho uniformního střihu a značky! Důvod, proč si na takzvaným západě dovolujeme módu je to, že na jiným kontinentě planety chodí lidi bosí, protože si tím šitím šatů vydělají sotva na jídlo. My si módu nemůžeme udržet, protože je nás jednoduše hodně. My ani nevíme, kolik lidí planeta ještě snese a uživí. Přesto z ní bez svědomí bereme víc než potřebujeme. Na úkor těch, co nedostávají ani to, co potřebují. Kvalita jejich životů ale taky poroste. A dojdou do stavu, kdy budou chtít to, co máme my. Opravdu můžeme udržet módu pro osm miliard li…

Líbit se - část čtvrtá

Obrázek
Dnešní článek je předposlední ze série "Líbit se", ale rozhodně ne předposlední o tomto tématu. Jsem naivní snílek s představami, že společnost může prosperovat, pokud její jedinci mají  na předních místech hodnotovýho žebříčku společenský blaho a budoucnost, nikoliv módu a stravování. Řecký přísloví praví "Společnost roste pouze tehdy, když staří muži sází stromy, v jejichž stínu si už nestihnou pohovět." Z toho důvodu o tom nechci nepsat, je důležitý, aby se zaměřená pozornost lidí na vlastní já přenesla rovnoměrně na my. Bez my totiž zanikne i já. Až na pár tuláků a poustevníků jsou lidi zároveň na sobě závislí, je třeba vědomí týhle závislosti vrátit zpátky do hlav lidem a naučit se, že je nutnost denně vycházet ze svý sebestřednosti, ze svýho malýho lidskýho (opičího?) sobectví a postavit něco i pro ostatní. Civilizace, ve který si každý hrabe na svým písečku, je nepřátelská a spěje k zániku.

Poeta František Geller napsal sbírku básní "Po nás ať přijde po…